Lessingovo náměstí (Lessingplatz)
V roce 1891 dostal nově navršený areál na Holzhof název „Albertplatz“ – po králi Albertu Saském, který byl v té době u moci. Pojmenování mu zůstalo až do konce druhé světové války. Náměstí pak několikrát změnilo svůj název: v dubnu 1947 bylo přejmenováno na „Offenbachplatz“ po stejnojmenném německém skladateli a v září téhož roku dostalo název „Sachsenplatz“, a na jaře 1950 „Stalinplatz“. V průběhu destalinizace v prosinci 1961 získalo náměstí svůj současný název „Lessingplatz“. Náměstí před nádražím, které se původně jmenovalo Lessingplatz teď dostlo nové pojmenování: „Robert-Koch-Platz“. Na tomto místě se od jeho počátku konaly pravidelně jarmarky a cirkusová představení, ale také přehlídky klisen a hříbat. Teprve v roce 1921 dostalo náměstí dnešní podobu, kterou změnilo pouze vytvoření hřiště. Jeho výsadby jsou památkově chráněny.
Náměstí Roberta-Kocha (Robert-Kochplatz)
Půvoďně se toto náměstí jmenovalo až do roku 1898 „Am Bahnhof“ a vzniklo s počátkem železničního provozu na tehdy ještě nezastavěném místě přímo před branami města. Poté byl tento areál přejmenován na „Lessingplatz“. Tím měl být vyzdvižen i význam tohoto místa. V títo době vznikal i jeho parkový charakter se vzácnými listnatými stromy, na jehož vzniku a osázení se významně podílel saský dvorní a královský dodavatel a zahradnický mistr Wilhelm Weisse. Seznam dochovaných botanických vzácností, který mimo jiné obsahuje čtyři druhy lip, tři druhy javorů a dva druhy dubů je i dnes dlouhý. Po rozhodnutím městské rady v roce 1961 pojmenovat náměstí u Lessiingova domu na „Lessingplatz“, bylo náměstí u nádraží přejmenováno na „Rabert-Koch-Platz“.
Zlatý jelen (Goldner Hirsch)
Tato honosná třípatrová barokní budova je kromě klášterního kostel jedinou budovou v centru města, která z velké části přežila požár města v roce 1842. O tom svědčí i litinová pamětní deska. Reliéf s letopočtem 1732 poukazuje na vznik stavby tohoto domu. Od té doby- až do počátku 20. století byl dům nepřetržitě ve vlastnictví jediné rodiny. Na stejném místě existoval již od 16. století tzv. „Skundische Gasthof“. " Od té doby byl „Hirsch" považován za první dům na náměstí. Proto není divu, že jeho hosty byly významné osobnosti: v roce 1621 zde pobýval saský kurfiřt Johann Georg I. a v roce 1729 slavila v hostinském pokoji rodina Lessingových křest svého syna Gottholda Efraima Lessinga. Během napoleonských osvobozeneckých válek zde pobýval korunním princ Pruska a kromě generála Blüchera, Gneisenaua, Scharnhorsta a Yorka i pruský generální štáb. V roce 1953 se konalo znovuotevření restaurace (za HO, Obchodní organizace NDR). Kolem roku 1980 musela být restaurace kvůli chybějícím finančním prostředkům na nutnou modernisaci uzavřena. Po rekonstrukci na počátku 90. let byla zase otevřena. Dnes se v budově nachází opět hotel a restaurace.
Ponickau dům (Ponickauhaus)
Pozemek na kterém se dnes nachází tento reprezentativní barokní dům, patřil od počátku 2. poloviny 16. století velmi rozvětvené rodině von Ponicau, která žila v Horní Lužici již téměř sto let. V roce 1667 dům získal Christian Johann von Schönberg. Jeho potomek se provdal za Johanna Casimira von Dallwitze, hejtmana Horní Lužice. Ten nechal původní budovu zbourat a kolem roku 1745 dal pro svou rodinu von Schönberg, která sídlila v Brauně, postavit dodnes dochovaný měšťanský dům. Jeho monogram najdeme také na svorníku nad figurálně a ornamentálně bohatě zdobeným středním portálem. Krátce poté – v roce 1760 –patřil dům několika měšťanským rodinám. Od roku 1961 zde sídlí Muzeum der Westlausitz. Do roku 1968 neslo název „okresní muzeum“, i když bylo podřízené městské radě, která oblastní muzeum využívala i pro expozici dějin města. Od roku 1990 je muzeum opět v okresní správě. Muzeum a expozici městských dějin v Malzhaus spojuje ocelový-skleněný most.
Strážnice (Fronfeste)
První městská věznice se nacházela ve sklepě tehdejší radnice, kde byly také uloženy mučící nástroje. Jako vězení se používaly i věže městských bran. Pravděpodobně již v 18. století byl na Topfmarkut zřízen patrový dům, který sloužil nejen jako vězení, ale i jako nemocnice a chudobinec. Zde se nacházelo také obydlí soudního služebníka. Již rok po požáru města z roku 1842 byl dům znovu obnoven a od roku 1850 se stal novým sídlem vězení pod názvem „Fronfeste“. Speciální vězeňský personál již neexistoval. Dohled prováděl policejní úředník, tzv. „Ratsfron“, který tuto činnost vykonával na částečný úvazek, a jemuž pomáhal ještě další strážce zákona, který v této budově bydlel. Až do 20. století sloužil dům jako policejní věznice a měl čtyři cely, včetně jedné cely pro „duševně nemocné“. Od roku 1933, po nastolení nacionalisticky socialistické tyranie, byl objekt pravděpodobně využíván k ubytování protekčních vězňů („ochranná“ vazba). Od konce druhé světové války (nejpozději 1947) se Fronfeste jako věznice již nepoužívala, ale sloužila jako skladiště hasičů. Na počátku 90. let 20. století byla budova zrestaurována a sloužila poté jako administrativní budova města.
Hrnčířské haly (Topferhallen)
Již ve středověku se začalo s rozšiřováním horní Pfortenstraße. Město si tak vytvořilo nedaleko od radnice jakési podnáměstí. Je písemně doloženo, že se na tomto místě konal až do počátku 16. století tzv. solný trh. Nejpozději se vznikem hrnčířského cechu v 17. století dostalo náměstí označení hrncový trh, neboť zde hrnčíři prodávali své zboží. V této době však cech ještě neměl vlastní prodejní budovu, a proto zde byly ve dnech trhů postaveny jednoduché prodejní lavice. Teprve kolem roku 1800 dostali k dispozici patrový dům na protější straně náměstí, ve kterém se však zárověň nacházela jak věznice, tak i nemocnice a chudobinec. Po městském požáru v roce 1842 zbyly na Topfmarktu jen trosky, což vedlo k jeho novostavbě. Kromě jiného stála na severní straně náměstí až do požáru městská strážnice. Její pozůstatky byly zbořeny a na místě byly postaveny hrnčířské haly. Budova s pěti branami symbolizuje městský hrnčířský cech, který se tehdy skládal z pěti mistrů.
Ohnivý dům (Feuerhaus)
Dům, postavený v roce 1708, získal své pozoruhodné jméno díky obrazu, který vyobrazuje městský požár z roku 1707. Obraz se nachází nad pozdně renesančním obloukovitým portálem s výklenky, a který vznikl v roce 1680 a byl součástí předchozí stavby, která se však stala obětí požáru. Po požáru získal pozemek Dr. Johann Christian Haberkorn, osobní lékař kurfiřta Augusta Silného. I on přišel při požáru o svůj dům a knihovnu a zde si dal postavit nový domov pro sebe a svou rodinu. Obraz nad portálem vytvořil nejspíš jeho syn Christian Gottlieb Haberkorn, který se stal později malířem. Předlohou mu bylo pravděpodobně vyobrazení od Christopha Gottloba Glymanna, jiného malíře pocházejícího z Kamenz. Haberkornova rodina žila v Kamenz od 15. století. V roce 1483 se stal zlatník Christoph Hawendorn z Breslau jedním z prvních písemně doložitelných nových občanů města. Je považován za předka rodu Haberkornů. V roce 1484 dal zhotovit i mimo jiné novou městskou pečeť. Kromě toho, že Habekornova stavba byla obytný dům, sloužila také od 19. století až doby po 2. světové jako hostinec pod názvem „Zum Feuerhaus“. A zde byla také krčma místního soukenického cechu a bývalých žáků Lessingovy školy.
Lidový park (Volkspark)
Dnešní Volkspark souvisí s „Uměleckým a obchodním zahradnictvím“, které v roce 1873 založil Wilhelm Weisse. Z uspořádání a výběru rostlinné populace ve Volksparku je zřejmé, že park zpočátku sloužil k obchodnímu účelu a nebyl navržen jako veřejný park. Po smrti vdovy Wilhelma Weiße se stal pozdější Volkspark majetkem města. V říjnu 1954 se park stal přístupným veřejnosti pod názvem, který se používá dodnes. Původní využití areálu jako školky byl patrný i nadále. Weisse sbíral nejen exotické rostliny, ale proslavil se zejména jako šlechtitel jehličnanů. Díky tomu se ve Volksparku až dodnes nacházejí pro naši zeměpisnou šířku poměrně vzácné dřeviny a nápadně vysoký podíl různých druhů jehličnanů. Poté, co se o park několik desetiletí málo pečovalo, probíhala od 80. let 20. století rozsáhlá rekonstrukce parku, která zachránila i tyto vzácné dřeviny. V roce 2007 vznikly nové plány na rozvržení výsadby na jednotlivých plochách historického parku a v roce 2008 následovala rozsáhla výsadba, mimo jiné také i rododendronů a azalek. Dnes je Volkspark, který je památkově chráněný, vedle Hutbergu jednou z nejvýznamnějších veřejných městských zelení.
Hutberg a Lessingova věž (Hutberg und Lessingturm)
Až do konce 19. století byl Hutberg využíván k zemědělským účelům. Kolem roku 1900 začal Wilhelm Weisse, majitel „uměleckého a obchodního zahradnictví“, osazovat se souhlasem města Kamenz první plochy na Hutbergu jehličnatými dřevinami v rámci svých pěstitelských výzkumů. Díky tomu, že se W. Weisse intenzivně zabýval šlechtěním smrku modrého, vznikl na Hutbergu první „Modrý les“ v Evropě. Mezi mladšími jehličnany byly vysázeny rododendrony, azalky a další okrasné keře. Na práci W. Weisse z roku 1912 navázal městský zahradník Ernst Hilscher, který pokračoval v rozšiřování parku. Postupně byly vztyčovány různé pamětní kameny a památníky. Některé z nich se dochovaly. V roce 1856 vytvořilo 15 občanů výbor, který se pokusil postavit na Hutbergu rozhlednu. Její slavnostní otevření se konalo 21. srpna 1864. Lessingova věž (Lessingturm) byla 18 metrů vysoká. Hutberg se stal natolik oblíbeným výletním místem, že zde byl v roce 1895 otevřen i hotel. Hotel byl dlouho úspěšně v provozu, ale nakonec zchátral a byl uzavřen. Od roku 2004 je restaurace opět otevřena. Poté, co stromy dosáhly své plné výšky a výhled z Lessingovy věže tím byl značně omezený, se rozhodlo se město Kamenz v roce 2010, že navýší věž o šest metrů. Nad vchodem do věže se nachází erb města Kamenz.
Krabatovo hřiště (Krabatspielplatz)
Krabat je oblíbená lužickosrbská mýtická postava, která se proslavila zejména románem Jurije Brězana a knihou pro mládež od Otfrieda Preusslera, a která byla taktéž zfilmována. Krabat se naučil kouzelnickému umění od mlynáře z Černého mlýna ve Schwarzkollm (dnes městská část Hoyerswerdy). O jeho magických schopnostech se v Horní Lužici traduje mnoho legend. Legendární postava je spojována s historicky doložitelnou osobou, kterou byl Johann Schadowitz, plukovník chorvatské kavalérie, a který stál v 17. století ve službách Saska. Kurfiřt Johann Georg III. mu dal za jeho zásluhy panství před branami Hoyerswerdy v Groß Särchen. Schadowitz se stal po své smrti v roce 1704 velmi rychle mýtickou postavou. Jelikož jsou pověsti o Krabatovi v regionu kolem Kamenz a Hoyerswerdy až dodnes živé, staly se stěžejním tématem v roce 2006 zřízeného dětského hřiště, které iniciovalo sdružení Metamorphose v Kamenz. Na jeho zřízení se podíleli různé firmy a řezbáři Jürgen Bergmann (Zentendorf) a Olaf Klepzig (Rabenau), kteří zde vytvořili kouzelný les s Černým mlýnem, vybavení hřiště, ale také dřevěné sochy, které zobrazují nejen Krabata, ale také dvanáct havranů.
Žebříková ulice (Leitergasse)
Název ulice je souvisí s protipožárními opatřeními v raném novověku. Již nějakou dobu před rokem 1654 existovaly v Kamenzi dva "žebříkové a hákové domy". Jeden se nacházel u františkánského observantského kláštera, druhý u zdi zahrady pastora Primaria (tomu by odpovídalo místo v ulici Am Anger). V těchto domech se uchovávala početná hasičská technika. Aby byla v případě nouze rychle po ruce, ležela připravená na nízkých vozech. Žebříky visely na vnější stěně žebříkového domu pod střešním přesahem nebo pod samostatným přístřeškem. V roce 1720 zde byly dva velké a dva střední žebříky. Hasičské nářadí se kromě toho uchovávalo i na různých jiných místech po celém městě a v předměstích, a to jak v soukromých domech, tak i ve veřejných budovách. „Žebříkové a hákové domy“ byly pravděpodobně postaveny na popud zastupitelstva. Jejich původní podoba se nedochovala. Současný stav je výsledkem rekonstrukcí po roce 1989.
Smolná kůlna (Pichschuppen)
Smolná kůlna byla původně bašta a byla součástí městských hradeb v Kamenz. A je jedním z mála dochovaných zbytků městského opevnění. Tato věž, ležící mezi tehdejšími městskými branami Pulsnitztor a Königsbrücktor a její dnešní podoba pochází z doby kolem roku 1600. Poté, co ztratila svoji původní obrannou funkci, sloužila tato bašta jako tzv. smolná kůlna, což znamená k vymazávání pivovarních sudů smolou. Sudy byly vymazávany smolou, aby byly nepropustné. V roce 1827 pronajalo město smolnou kůlnu komuně pivovarníků („Braucommun“). V roce 1919 bašta vyhořela. V roce 1957 byla smolná kůlna opravena a dostala novou střechu. Další opravy následovaly v roce 2004. Společně se sousední sladovnou (Malzhaus), dnešním sídlem stálé výstavy městských dějin, je smolná kůlna nejen jednou z nejstarších profáních budov v Kamenz, ale také pozoruhodným svědectvím o tradici vaření piva ve městě.
Zahrada Wilhelma Weisse (Willhelm-Weisse-Garten)
V roce 1873 otevřel v ulici Königstraße, dnešní Poststraße, Wilhelm Weiße své zahradnictví („Kunst und Handelsgärtnerei“), ke kterému patřila i školka. W. Weisse vlastnil pozemky po obou stranách ulice (dnešní Poststraße), na místě, kde se dnes nachází veřejný park (Volkspark) a zahrada Willa Weisse. Pozemky původně nesloužily jako veřejné parky, ale jako část Weisseho podniku, ke kterému patřil jeho obytný dům (dnešní Villa Weisse), hospodářské budovy a skleník. Tyto ukázkové zahrady nevznikly z ekonomických, ale spíše z dekorativních důvodů, čím se záhy staly vyhledávanou památkou. W. Weiße sbíral exotické rostliny a různě experimentoval s jejich pěstováním. To vedlo k druhové různorodosti, která se částečně dochovala až dodnes. Po smrti Wilhelma Weisse byla zahrada ve vlastnictví potomků a od roku 1980 patřila městu. Po převratu byla navrácena dřívějším majitelům. Město však větší část těchto pozemků odkoupilo a začalo roku 1999 s jejich rozsáhlou rekonstrukcí. Bohužel se nepodařilo zachránit všechny původní budovy a ozdobné elementy, ale podařilo se zrekonstruovat zahradní pavilón a dům se studní. Tím nám park opět zprostředkovává dojem městské zahrady, i s jejím specificky zaměřeným využíváním, kolem roku 1900.
Andreasova studna (Andreasbrunnen)
„Dr. Andreas Günther, starosta města Kamenz, nechal na vlastní náklady a z lásky k svému otcovskému městu v roce 1570 postavit tuto studnu.“ Tak to stojí v latinském nápise na obrubě studny. Na konstrukci ze tří pískovcových toskánských sloupů, která připomíná šibenici, stojí socha Spravedlnosti (Justitia), která poukazuje na právo města vykonávat nejvyšší soud. Bylo běžné, že se na náměstí pronášel rozsudek a vykonával veřejný soud. Jedním z příkladů byla poprava Kaspara Dullicha, který byl roku 1655 odsouzen a poraven za čarodějnictví. Po tzv. Pönfallu v roce 1547 ztratila města tzv. Šestiměstí Horní Lužice (města Budyšín, Zhořelec, Kamenz, Lauban, Löbau a Žitava) všechna privilegia. Vedle práva volit vlastní radu, ztratila města také právo vykonávat nižší i nejvyšší soud. Český král Ferdinand I., mezitím také císař Svaté říše římské a národa německého, vrátil městům právo nejvyššího soudu teprve až roku 1562. Tři erby na okraji kašny poukazují nejen na to, že Kamenz patřil k Českému království a Svaté říši římské, ale symbolizují také zároveň vděčnost města králi a císaři. Stavitelem kašny byl nejspíše žák Christopha Walthera II.. Lemování kašny restauroval v roce 1952 drážďanský sochař Werner Hempel.
Radnice (Rathaus)
Současně se založením města na skalní plošině, byla kolem roku 1225 postavena i radnice. Radnice však nejspíš již roku 1275 shořela. První zmínka o radnici pochází z roku 1461. Tehdy stála radnice nejspíš na stejném místě jako dnes. Je pravděpodobné, že v roce 1508 vznikla nová stavba, která byla dokončena až teprve roku 1568. Radnice sloužila jako obchodní dům. Zde se nacházely kromě vinného sklepu s výčepem a radní váhy také pekařské lavice, kožešnické a ševcovské místnosti, které byly využívany měšťany ke shromáždění, oslavám nebo k divadelním představením, když se právě nekonal jarmark. Četné požáry a chybějící prostředky pro důležité opravy vedly k zániku tohoto skvostného domu. Poté co hrozilo zřícení budovy, se město rozhodlo na konci července 1842 stavbu zbourat a postavit novou. Stavbu nové radnice urychlil požár ze 4. srpna 1842. Novostavba byla postavena podle plánů žitavského stavebního ředitele Karla Augusta Schramma, jehož učitelem byl významný stavitel Karl Friedrich Schinkel. Tato neorenesanční symetrická stavba, navržená v italském obloukovém stylu, vznikala od dubna 1847 do srpna 1848. Při bombardování města na počátku roku 1945 byla, kromě jiného, poškozena i radnice. V únoru 1946 se začalo s jejími opravami. Poslední zásadní opravy a restaurování radnice proběhlo od srpna 1993 až do prosince 1994.
Masné krámy (Fleischbänke)
Společně se soukeníky, ševci a pekaři patřili řezníci mezi čtyři „velká“ řemesla, která významně ovlivňovala rozhodnutí městské rady, neboť se účastnili hlasování o důležitých rozhodnutích města. Počátky tohoto spolku sahají až do 14. století, což poukazuje na stáří řeznického řemesla v Kamenz. Řeznické trhy probíhaly na náměstí. Zde vlastnili řezníci, stejně tak jako jiní řemeslníci, lavice („Bänke“), na kterých nabízeli své zboží. První zmínka o řeznickém trhu pochází z listiny z roku 1248. První zprávy o masných krámech pochází z roku 1358. Nejpozději za vlády českého krále Vladislava II., který roku 1507 udělil městu právo pořádat každý čtvrtek masný trh, vzrostl význam tohoto řemesla. Zpočátku prodávali řezníci své zboží na jednoduchých dřevěných lavicích, ale brzy vznikla potřeba prodávat zboží pod přístřeším. Masné krámy existovali podle dokladů až do 18. století, avšak v roce 1842 je zničil požár. Nová stavba pro masné krámy měla vzniknout na Topfmarkt. S tím ale nesouhlasil cech a předložil protinávrh, který byl po bouřlivé debatě přijat a masné krámy dostaly svou dnešní podobu.
Lessingův památník (Lessinggedenkstätte)
V první polovině 16. století (nejspíš v roce 1542) dalo město Kamenz na tomto místě postavit školu. Poté, co byl rozpuštěn františkánský klášter a do budov bývalého konventu se nastěhovala obecní latinská škola, stála tato budova mezi Anger a bývalou Farní uličkou (Pfarrgasse) od roku 1570 prázdná. Nejpozději roku 1580 v domě začali bydlet duchovní z Kamenz a vzniklo zde arciděkanství. V letech 1718- 1733 zde žil, poté co byl zvolen do úřadu na místo prvního kaztele a učitele náboženství, Johann Gottfried Lessing. V roce 1733 obdržel titul Pastor Primarius. V roce 1725 se oženil s Justinou Salome Feller, dcerou tehdejšího 1. pastora (Pastor Primarius), která v arciděkanském domě přivedla v roce 1729 na svět Gottholda Ephraima Lessinga. Lessing zde žil do svých pěti let. Během městského požáru v roce 1842 byl jeho rodný dům zničen. Ještě ve stejném roce se pomocný spolek (Hilfsverein) rozhodl na místě domu vybudovat památník. V roce 1851 následovala výzva k založení památníku a jako další krok následovalo roku 1855 zakoupení pozemeku. Od roku 1863 se na tomto místě nachází Lessingův památník. Poslední úprava vznikla v roce 2000.
Lessingův dům (Lessinghaus)
V roce 1929 se konaly v celém Německu slavnosti ke 200. narození významného německého vzdělance Gottholda Ephraima Lessinga, a protože se jich chtělo zůčastnit i město Kamenz, byla roku 1928 vypsána soutěž na zřízení Lessingova domu. Kromě Lessingova muzea, měla být součástí budovy také knihovna. Soutěž vyhráli bratři Ernst Leopold a Edmund Walter Kießling z Kötzschenbroda. Základní kámen stavby byl položen 22. ledna 1929 – v den Lessingových 200. narozenin.
1. června 1931 – ke 150. výročí od Lessingovi smrti – se konalo slavnostní otevření. Již tehdy se prokázalo, že stavba není dostatečně velká na to, aby pojmula všechny původně plánovaná zařízení. Pro nedostatek místa nebylo možné do muzea instalovat výstavu o dějinách města. Lessingovo muzeum bylo otevřeno v roce 1931. Nové sídlo v Lessingově domě měl též městský archiv, ten se ale již po roce 1950, kvůli nedostatku prostoru, přestěhoval zpátky na radnici. Lessingovo muzeum, které dnes patří k významným a kulturním památným místům národního významu, prezentuje život a dílo tohoto velkého syna města. Areál Lessingova muzea doplňuje Röhrmeisterhaus, básníkova busta od Hermanna Knaura, stejně tak jako Lessing-Stelle a sousoší s bajkami od Johannese a Evy Peschel ve Vollkspark (Národní park).
Schillerova promenáda (Schillerpromenade)
Na počátku 19. století ztratilo městské opevnění svůj vojenský, ale také celní význam. V roce 1831 se město rozhodlo městské opevnění zbořit a zasypat i příkopy a parkány před městkými hradbami. Z plochy mezi městskými branami Pulsnitzer a Königsbrücker Tor měla vzniknout zahrada. Ještě v 30. letech se začalo s bořením hradeb. Z bývalého městského opevnění zůstala stát pouze věž u bývalé městské brány (Pulsnitztor) a bašta vedle sladovny (Malzhaus), neboť pro ně město našlo nové využití. Na místě valů vznikla cesta, tzv. promenáda na hrázi (Dammpromenade), která byla osázená stromy. Tři rybníky, které se zde původně nacházely a sloužily k hašení ohně, zůstaly zachovány a byly rozšířeny. Díky lavičkám se promenáda stala oblíbeným místem k odpočinku. V polovině 19. století se začaly rybníky postupně zasypávat. Důvodem byla stavba železnice. Zasypavání skončilo v roce 1903. V následujícím roce se začalo s plánováním cest a výsadbou rostlin v celém areálu. V centru promenády byl v roce 1904 postaven bazén s fontánou, který byl darem městské rady a čestného občana Oskara Müllera. 9. května 1905 oznámil starosta města Dr. Feig, že se městská rada rozhodla, k výročí 100 let od smrti Fridricha Schillera, pojmenovat nově vzniklou promenádu na „Schillerpromenade”.
Červená věž (Roter Turm)
Takzvaná Červená věž byla částí Pulsnitzské brány (Pulsnitzer Tor) postavené v 16. století a tudíž byla zároveň začleněná do městského opevnění. Ve vážném případě se mohli obránci ve věži rozmístit na čtyřech patrech. V 17. století sloužila Červená věž jako „čestné“ vězení (zloději a „šelmy“ byli vězněni na jiném místě). Prominentním vězněm byl Caspar Dulich. V roce 1835 byly všechny tři městské brány zbourány a tím i brána Pulsnitzská. Jen Červená věž zůstala zachována. Během požáru v 60. letech 19. století ztratila věž svou jehlanovou (stanovou) střechu a obdržela nynější střešní nástavbu. V roce 1897 byla věž nově omítnuta. První rekonstrukce se jí dostalo v roce 1991, kdy byla věž zpřístupněna návštěvníkům. V souvislosti se zbouráním bývalé soukenické továrny v roce 2003 zůstala věž stát samostatně a také její fasáda byla obnovena.
Pekařský rybník (Bäckerteich)
Pekařské řemeslo patří vedle řemesla soukeníků, ševců a řezníků k jednomu ze čtyř „velkých řemesel“ města Kamenz. Jelikož mělo každé řemeslo v radě svého zástupce („Vorrath“), který se se svým hlasem podílel na rozhodnutích městské rady, dosáhlo pekařské řemeslo významného hospodářského rozmachu.
Ze zápisů pekařského cechu vyplývá, že při městském požáru v roce 1707 zanikly veškeré písemné dokumenty pekařského cechu, a proto z doby před touto katastrofou neexistují téměř žádné informace. V roce 1514 zakoupili soukeníci z Kamenz rybník u Budyšínského Chausee. Nejspíš současně s nimi získali i pekaři rybník, který se nacházel v Herrentallu východně od Reinhardsbergu, a který jim sloužil jako druhotný zdroj příjmů.
Rybník zůstal ve vlastnictví cechu pravděpodobně až do roku 1861. Pekařský rybník byl velmi oblíbeným výletním místem obyvatel z Kamenz. Během třešňové sklizně, která probíhala v červnu, se u pekařského rybníku konala až do 20. století tzv. Třešňová slavnost, při níž se střílelo na terč (Scheibenschießen).
Via Sacra-dvě města jedna cesta (Via Sacra-zwei Städte ein Weg)
V letech 2011/2012 proběhl mezi partnerskými městy Kamenz a Karpacz (PL) Evropský projekt „Via Sacra – Dvě města jedna cesta“ / „Via Sacra – Dwa miasta jedna droga“. Účelem projektu bylo posílit polsko-německý pohraniční region. Projekt probíhal ve smyslu „Via Sacra“, jedné z nejvýznamnější turistických cest v pohraničním trojmezí Německa, Polska a Česka. Cílem projektu bylo posílení významu měst Karpacz a Kamenz na Via Sacra a vytvoření vnitřních turistických tras, které zpřístupní jednotlivá sakrální města a umělecká díla veřejnosti.
Tento pojekt byl součástí kooperativního programu pro přeshraniční sasko-polskou spolupráci v letech 2007-2013 a byl financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj (Europäischer Fond für regionale Entwicklung -EFRE).
Klášterní kostel sv. Anny a sakrální muzeum (Klosterkirche und Sakralmuseum St. Annen
Klášter františkánu-observantů byl v Kamenz založen českým a uherským králem Vladislavem II. Jagellonským. Základní kámen byl položen roku 1493. Nápis na triumfálním oblouků kostela svědčí o dokončení stavebních prací v roce 1512. Již v roce 1565 byl klášter v rámci postupující reformace v Horní Lužici zrušen a přešel na město.
Kostel Sv. Anny je pozdně gotická, trojlodní halová stavba. Za pozornost stojí především pět pozdně gotických oltářů, které pocházejí, stejně tak jako nástěnná malba nacházející se v chóru kostela, tzv. Nebeská louka (Himmelswiese) a vyobrazení sv. Anny Samotřetí na triumfálním oblouku, z doby vzniku kostela. Po městském požáru v roce 1842 byl kostel upraven a zrekonstruován podle požadavků tehdejší doby. Na jížní stěně byla vestavěna velká okna a na východě vznikl nový štít kostela. V roce 1849/50 obdržel kostel varhany od Johanna Gottloba Mendeho.
V letech 1565-1926 se v klášterním kostele konaly bohoslužby protestantských Srbů z Kamenz a jeho okolí, a proto se kostelu také říkalo Wendský kostel. Po roce 1990 byl kostel během několika etap rozsáhle opraven. V kostele, i když je kostel stále vysvěcený a vlastníkem zůstává evangelicko-luteránská církevní obec Kamenz, se nachází od roku 2011 Sakrální muzeum.
Farní dům evangelicko-luteránské církve (Pfarrhaus)
Nynější farní dům byl postaven po městském požáru v roce 1842 slavným stavitelem z Žitavy, Carlem Augustem Schrammem, který je známý stavbami radnic v Žitavě a Kamenz. Mimo jiné je též autorem četných školních a církevních staveb. Schramm byl významným architektem a stavebním úředníkem, který měl velmi blízko ke Karlu Friedrichovi Schinkelovi, a kterého poznal v Berlíně již jako student. Vedle toho byl jedním z vedoucích zástupců saské Stavební řemeslnické školy (Baugewerkeschule). Pozoruhodné je jeho čisté, zrcadlovitě členěné průčelí s risalitem na střední části (Mittelrisalit). V této budově, postavené v klasicistickém stylu, je dnes umístěna fara a služební byty evangelicko-luteránské církve Kamenz.
Hřbitovní kostel (Pfarrfriedhof)
Hřbitov, ležíci při hlavním kostele St. Marien, byl založen pravděpodobně již ve 13. století. První zmínky pocházejí ale až z roku 1472. V roce 1542 vznikla nynější ulička Lessinggäßchen, čímž se zmenšil areál hřbitova. Nejstarší dochované náhrobky pocházejí z 16. století. Hranice hřbitova tvoří na třech stranách stará městská hradba. Na hřbitov se dostaneme vstupním hřbitovním portálem, který pochází z 2. pol. 16. století a leží na straně ve směru do města. Procházka po hřbitově nás vede kolem četných umělecky hodnotných náhrobků, které pocházejících převážně ze 17. až 19. století. Na jížním kraji hřbitova vznikl v roce 1478 tzv. diakonát, nebo-li obydlí pro pomocné duchovní, a které bylo později rozšířeno na farní dům.
Mnich (Mönch)
Pozoruhodností na tomto domě je náhrobní deska, která je do něj zazděná a která zobrazuje roku 1504 zasnulého Hanse Wagnera. Kdy a proč byla deska na dům připevněna, není známo. Nejspíš pochází z kostela sv. Anny. Jisté je pouze to, že se zde nacházela již v roce 1797. Lidově se tomuto domu kvůli této náhrobní desce říká „mnich“ (Mönch). Ve skutečnosti nebyl Hans Wagner, jak se mnozí domnívají, mnich. Domnělá mnišská kápě je roucho bohatého měšťana. Náhrobní deska z pískovce nese následující nápis: Nac / h cris / ti vunsers herren geburth 1.5. und iiii / iore / ist gestorbe han Wagener de got genode. Vyobrazený Hans Wagner drží v pravé ruce štít, jež má ve znaku kolo a v levé ruce růženec. Legenda vypráví, že když se mělo v Kamenz přihodit nějaké neštěstí, začal se „Mönch“ pokaždé na náhrobku třást a klepat a nakonec sestoupil dolů a chodil po školním nádvoří u klášterního kostela. Kdysi chtěl někdo tento náhrobek z domu odstranit, ale poté, co se mnich rozzlobeně procházel po městě, si to město nakonec rozmyslelo a od tohoto záměru raději upustilo.
Bönischovo mauzoleum (Böhnisch-Mausoleum)
25. července 1831 zemřel ve svých 54 letech doktor Johann Gottfried Bönisch. Podle svého přání byl pohřben na pozemku s domem nadace Milosrdenství (Barmherzigkeitsstift). Böhnisch se narodil 7. června 1777 v Pomßen u Lipska a dětsví prožil v Löbau. Nejprve se učil lečitelství ran a byl lékařem v lazaretě u rakouské armády. Studium medicíny absolvoval ve Würzburgu a Drážďanech a nakonec promoval ve Wittenbergu. Jako Medicus practicus a porodník se usadil v Bischofswerdě. V roce 1813 tam přišel při požáru o veškerý svůj majetek. Poté se přestěhoval se svou rodinou a úplně bez prostředků do města Kamenz, neboť jej městká rada povolala jako městského lékaře. Jeho velkým přáním bylo, ve městě zřídit nemocnici pro chudé. Tím pro něj začal několikaletý bojoval o její zřízení za pomoci veřejných sbírek. Slavnostní otevření jedné z prvních nemocnic v Sasku, tzv. Barmherzigkeitstift, se uskutečnilo 3. ledna 1826. Uprostřed parku své nadace si dal nakonec Johann Gottfried Bönisch postavit Mauzoleum ve formě řeckého chrámu, které se stalo místem jeho posledního odpočinku.
Mnišská zeď (Mönchsmauer)
Radní města Kamenz přidělili františkánům-observantům na stavbu jejich kláštera pozemek mimo město. V roce 1507 postavili mniši tzv. Mnišskou zeď, která propojovala staré hradby. Díky tomu stál konečně klášter uvnitř měského obranného systému. Stará a nová městská hradba byla opatřena zastřešeným ochozem. Město podpořilo stavbu zdi tím, že mnichům poskytlo polovinu potřebného vápna do malty, šest stavebních pomocníků a jeden vůz s nářadím na přepravu kamenů. Kromě jiného bylo mnichům umožněno čerpat cihlářskou hlínu z městského hliniště. Ve 20. letech 19. století se městská hradba nacházela v dezolátním stavu, a proto byla její větší část od roku 1833 postupně rozebrána. K dalšímu rušení hradby došlo po městském požáru v roce 1842. Dodnes se nám dochovaly jen Červená věž, která byla součástí Pulsnitzské brány (Pulsnitztor), Smolná kůlna (Piechschuppen), zbytky mnišské hradby a několik málo částí hradby na soukromých pozemcích.
Sladovna (Malzhaus)
Budova sladovny vznikla pravděpodobně v 17. století na základech dvou předchozích staveb a nahradila několik menších městských sladoven. Důvod k tomu nebyl jen hospodářský, ale spíše snaha snížit nebezpečí vzniku požárů, neboť během vaření a také k sušení bylo zapotřebí ohně. Sladovna patřila mezi nejstarší světské stavby města Kamenz. V provozu byla ještě v 30. letech 20. století. od roku 2004 v budově sídlí oddělení městských dějin sbírek města Kamenz.
Ve sladovně se zpracovávalo obilí na slad. Nejprve se sladové obilí vyčistilo, roztřídilo a dalo naklíčit. Vzniklý zelený slad se dál sušil v tzv. pražírně. Pivovary jsou největšími odběrateli sladu. I v Kamenz má vaření piva dlouhou tradici. Z kronik se dovídáme, že již v roce 1529 uvařili Kamenzští hrdých 2330 sudů piva. K tomu bylo použito 8514 svazků obilí. Právo vařit obilí bylo původně spojené s vlastnictvím domu. V 80. letech 17. století se nacházelo uvnitř hradeb 232 obytných domů a 201 jich vlastnilo právo vařit pivo.
Františkánský klášter (Franziskanerkloster)
Na místě dnešních městských informací se nacházela od roku 1493 křížová chodba františkánského kláštera observantů. Jeho rozlohu lze rozpoznat z rozvržení náměstí. Do roku 1565 zde žili v dvoupatrových budovách, které tvořily křížovou chodbu, mniši františkánů. Zde se nacházelo refektorium (jídelna), cely mnichů, kapitulní síň (místo setkání konventu) a knihovna. Po zrušení kláštera a předání klášterních budov do vlastnictví města, zde vznikla latinská a obecná škola. Jejím nejznámnějším žákem byl Gotthold Ephraim Lessing (1729- 1781). Poslední největší městský požár z roku 1842 poškodil kromě kostela všechny budovy do takové míry, že se městská rada rozhodla všechny budovy úplně odstranit. Jen pár metrů opodál, na místě bývalé klášterní zahrady, vznikla nová škola.
Lessingovo náměstí (Lessingplatz)
V roce 1891 dostal nově navršený areál na Holzhof název „Albertplatz“ – po králi Albertu Saském, který byl v té době u moci. Pojmenování mu zůstalo až do konce druhé světové války. Náměstí pak několikrát změnilo svůj název: v dubnu 1947 bylo přejmenováno na „Offenbachplatz“ po stejnojmenném německém skladateli a v září téhož roku dostalo název „Sachsenplatz“, a na jaře 1950 „Stalinplatz“. V průběhu destalinizace v prosinci 1961 získalo náměstí svůj současný název „Lessingplatz“. Náměstí před nádražím, které se původně jmenovalo Lessingplatz teď dostlo nové pojmenování: „Robert-Koch-Platz“. Na tomto místě se od jeho počátku konaly pravidelně jarmarky a cirkusová představení, ale také přehlídky klisen a hříbat. Teprve v roce 1921 dostalo náměstí dnešní podobu, kterou změnilo pouze vytvoření hřiště. Jeho výsadby jsou památkově chráněny.
Náměstí Roberta-Kocha (Robert-Kochplatz)
Půvoďně se toto náměstí jmenovalo až do roku 1898 „Am Bahnhof“ a vzniklo s počátkem železničního provozu na tehdy ještě nezastavěném místě přímo před branami města. Poté byl tento areál přejmenován na „Lessingplatz“. Tím měl být vyzdvižen i význam tohoto místa. V títo době vznikal i jeho parkový charakter se vzácnými listnatými stromy, na jehož vzniku a osázení se významně podílel saský dvorní a královský dodavatel a zahradnický mistr Wilhelm Weisse. Seznam dochovaných botanických vzácností, který mimo jiné obsahuje čtyři druhy lip, tři druhy javorů a dva druhy dubů je i dnes dlouhý. Po rozhodnutím městské rady v roce 1961 pojmenovat náměstí u Lessiingova domu na „Lessingplatz“, bylo náměstí u nádraží přejmenováno na „Rabert-Koch-Platz“.
Ponickau dům (Ponickhaus)
Pozemek na kterém se dnes nachází tento reprezentativní barokní dům, patřil od počátku 2. poloviny 16. století velmi rozvětvené rodině von Ponicau, která žila v Horní Lužici již téměř sto let. V roce 1667 dům získal Christian Johann von Schönberg. Jeho potomek se provdal za Johanna Casimira von Dallwitze, hejtmana Horní Lužice. Ten nechal původní budovu zbourat a kolem roku 1745 dal pro svou rodinu von Schönberg, která sídlila v Brauně, postavit dodnes dochovaný měšťanský dům. Jeho monogram najdeme také na svorníku nad figurálně a ornamentálně bohatě zdobeným středním portálem. Krátce poté – v roce 1760 –patřil dům několika měšťanským rodinám. Od roku 1961 zde sídlí Muzeum der Westlausitz. Do roku 1968 neslo název „okresní muzeum“, i když bylo podřízené městské radě, která oblastní muzeum využívala i pro expozici dějin města. Od roku 1990 je muzeum opět v okresní správě. Muzeum a expozici městských dějin v Malzhaus spojuje ocelový-skleněný most.
Strážnice (Fronfeste)
První městská věznice se nacházela ve sklepě tehdejší radnice, kde byly také uloženy mučící nástroje. Jako vězení se používaly i věže městských bran. Pravděpodobně již v 18. století byl na Topfmarkut zřízen patrový dům, který sloužil nejen jako vězení, ale i jako nemocnice a chudobinec. Zde se nacházelo také obydlí soudního služebníka. Již rok po požáru města z roku 1842 byl dům znovu obnoven a od roku 1850 se stal novým sídlem vězení pod názvem „Fronfeste“. Speciální vězeňský personál již neexistoval. Dohled prováděl policejní úředník, tzv. „Ratsfron“, který tuto činnost vykonával na částečný úvazek, a jemuž pomáhal ještě další strážce zákona, který v této budově bydlel. Až do 20. století sloužil dům jako policejní věznice a měl čtyři cely, včetně jedné cely pro „duševně nemocné“. Od roku 1933, po nastolení nacionalisticky socialistické tyranie, byl objekt pravděpodobně využíván k ubytování protekčních vězňů („ochranná“ vazba). Od konce druhé světové války (nejpozději 1947) se Fronfeste jako věznice již nepoužívala, ale sloužila jako skladiště hasičů. Na počátku 90. let 20. století byla budova zrestaurována a sloužila poté jako administrativní budova města.
Zlatý jelen (Goldner Hirsch)
Tato honosná třípatrová barokní budova je kromě klášterního kostel jedinou budovou v centru města, která z velké části přežila požár města v roce 1842. O tom svědčí i litinová pamětní deska. Reliéf s letopočtem 1732 poukazuje na vznik stavby tohoto domu. Od té doby- až do počátku 20. století byl dům nepřetržitě ve vlastnictví jediné rodiny. Na stejném místě existoval již od 16. století tzv. „Skundische Gasthof“. " Od té doby byl „Hirsch" považován za první dům na náměstí. Proto není divu, že jeho hosty byly významné osobnosti: v roce 1621 zde pobýval saský kurfiřt Johann Georg I. a v roce 1729 slavila v hostinském pokoji rodina Lessingových křest svého syna Gottholda Efraima Lessinga. Během napoleonských osvobozeneckých válek zde pobýval korunním princ Pruska a kromě generála Blüchera, Gneisenaua, Scharnhorsta a Yorka i pruský generální štáb. V roce 1953 se konalo znovuotevření restaurace (za HO, Obchodní organizace NDR). Kolem roku 1980 musela být restaurace kvůli chybějícím finančním prostředkům na nutnou modernisaci uzavřena. Po rekonstrukci na počátku 90. let byla zase otevřena. Dnes se v budově nachází opět hotel a restaurace.
Hrnčířské haly (Topferhallen)
Již ve středověku se začalo s rozšiřováním horní Pfortenstraße. Město si tak vytvořilo nedaleko od radnice jakési podnáměstí. Je písemně doloženo, že se na tomto místě konal až do počátku 16. století tzv. solný trh. Nejpozději se vznikem hrnčířského cechu v 17. století dostalo náměstí označení hrncový trh, neboť zde hrnčíři prodávali své zboží. V této době však cech ještě neměl vlastní prodejní budovu, a proto zde byly ve dnech trhů postaveny jednoduché prodejní lavice. Teprve kolem roku 1800 dostali k dispozici patrový dům na protější straně náměstí, ve kterém se však zárověň nacházela jak věznice, tak i nemocnice a chudobinec. Po městském požáru v roce 1842 zbyly na Topfmarktu jen trosky, což vedlo k jeho novostavbě. Kromě jiného stála na severní straně náměstí až do požáru městská strážnice. Její pozůstatky byly zbořeny a na místě byly postaveny hrnčířské haly. Budova s pěti branami symbolizuje městský hrnčířský cech, který se tehdy skládal z pěti mistrů.
Ohnivý dům (Feuerhaus)
Dům, postavený v roce 1708, získal své pozoruhodné jméno díky obrazu, který vyobrazuje městský požár z roku 1707. Obraz se nachází nad pozdně renesančním obloukovitým portálem s výklenky, a který vznikl v roce 1680 a byl součástí předchozí stavby, která se však stala obětí požáru. Po požáru získal pozemek Dr. Johann Christian Haberkorn, osobní lékař kurfiřta Augusta Silného. I on přišel při požáru o svůj dům a knihovnu a zde si dal postavit nový domov pro sebe a svou rodinu. Obraz nad portálem vytvořil nejspíš jeho syn Christian Gottlieb Haberkorn, který se stal později malířem. Předlohou mu bylo pravděpodobně vyobrazení od Christopha Gottloba Glymanna, jiného malíře pocházejícího z Kamenz. Haberkornova rodina žila v Kamenz od 15. století. V roce 1483 se stal zlatník Christoph Hawendorn z Breslau jedním z prvních písemně doložitelných nových občanů města. Je považován za předka rodu Haberkornů. V roce 1484 dal zhotovit i mimo jiné novou městskou pečeť. Kromě toho, že Habekornova stavba byla obytný dům, sloužila také od 19. století až doby po 2. světové jako hostinec pod názvem „Zum Feuerhaus“. A zde byla také krčma místního soukenického cechu a bývalých žáků Lessingovy školy.
Lidový park (Volkspark)
Dnešní Volkspark souvisí s „Uměleckým a obchodním zahradnictvím“, které v roce 1873 založil Wilhelm Weisse. Z uspořádání a výběru rostlinné populace ve Volksparku je zřejmé, že park zpočátku sloužil k obchodnímu účelu a nebyl navržen jako veřejný park. Po smrti vdovy Wilhelma Weiße se stal pozdější Volkspark majetkem města. V říjnu 1954 se park stal přístupným veřejnosti pod názvem, který se používá dodnes. Původní využití areálu jako školky byl patrný i nadále. Weisse sbíral nejen exotické rostliny, ale proslavil se zejména jako šlechtitel jehličnanů. Díky tomu se ve Volksparku až dodnes nacházejí pro naši zeměpisnou šířku poměrně vzácné dřeviny a nápadně vysoký podíl různých druhů jehličnanů. Poté, co se o park několik desetiletí málo pečovalo, probíhala od 80. let 20. století rozsáhlá rekonstrukce parku, která zachránila i tyto vzácné dřeviny. V roce 2007 vznikly nové plány na rozvržení výsadby na jednotlivých plochách historického parku a v roce 2008 následovala rozsáhla výsadba, mimo jiné také i rododendronů a azalek. Dnes je Volkspark, který je památkově chráněný, vedle Hutbergu jednou z nejvýznamnějších veřejných městských zelení.
Hutberg a Lessingova věž (Hutberg und Lessingturm)
Až do konce 19. století byl Hutberg využíván k zemědělským účelům. Kolem roku 1900 začal Wilhelm Weiße, majitel „uměleckého a obchodního zahradnictví“, osazovat se souhlasem města Kamenz první plochy na Hutbergu jehličnatými dřevinami v rámci svých pěstitelských výzkumů. Díky tomu, že se W. Weisse intenzivně zabýval šlechtěním smrku modrého, vznikl na Hutbergu první „Modrý les“ v Evropě. Mezi mladšími jehličnany byly vysázeny rododendrony, azalky a další okrasné keře. Na práci W. Weisse z roku 1912 navázal městský zahradník Ernst Hilscher, který pokračoval v rozšiřování parku. Postupně byly vztyčovány různé pamětní kameny a památníky. Některé z nich se dochovaly. V roce 1856 vytvořilo 15 občanů výbor, který se pokusil postavit na Hutbergu rozhlednu. Její slavnostní otevření se konalo 21. srpna 1864. Lessingova věž (Lessingturm) byla 18 metrů vysoká. Hutberg se stal natolik oblíbeným výletním místem, že zde byl v roce 1895 otevřen i hotel. Hotel byl dlouho úspěšně v provozu, ale nakonec zchátral a byl uzavřen. Od roku 2004 je restaurace opět otevřena. Poté, co stromy dosáhly své plné výšky a výhled z Lessingovy věže tím byl značně omezený, se rozhodlo se město Kamenz v roce 2010, že navýší věž o šest metrů. Nad vchodem do věže se nachází erb města Kamenz.
Krabatovo hřiště (Krabatspielplatz)
Krabat je oblíbená lužickosrbská mýtická postava, která se proslavila zejména románem Jurije Brězana a knihou pro mládež od Otfrieda Preusslera, a která byla taktéž zfilmována. Krabat se naučil kouzelnickému umění od mlynáře z Černého mlýna ve Schwarzkollm (dnes městská část Hoyerswerdy). O jeho magických schopnostech se v Horní Lužici traduje mnoho legend. Legendární postava je spojována s historicky doložitelnou osobou, kterou byl Johann Schadowitz, plukovník chorvatské kavalérie, a který stál v 17. století ve službách Saska. Kurfiřt Johann Georg III. mu dal za jeho zásluhy panství před branami Hoyerswerdy v Groß Särchen. Schadowitz se stal po své smrti v roce 1704 velmi rychle mýtickou postavou. Jelikož jsou pověsti o Krabatovi v regionu kolem Kamenz a Hoyerswerdy až dodnes živé, staly se stěžejním tématem v roce 2006 zřízeného dětského hřiště, které iniciovalo sdružení Metamorphose v Kamenz. Na jeho zřízení se podíleli různé firmy a řezbáři Jürgen Bergmann (Zentendorf) a Olaf Klepzig (Rabenau), kteří zde vytvořili kouzelný les s Černým mlýnem, vybavení hřiště, ale také dřevěné sochy, které zobrazují nejen Krabata, ale také dvanáct havranů.
Žebříková ulice (Leitergasse)
Název ulice je souvisí s protipožárními opatřeními v raném novověku. Již nějakou dobu před rokem 1654 existovaly v Kamenzi dva "žebříkové a hákové domy". Jeden se nacházel u františkánského observantského kláštera, druhý u zdi zahrady pastora Primaria (tomu by odpovídalo místo v ulici Am Anger). V těchto domech se uchovávala početná hasičská technika. Aby byla v případě nouze rychle po ruce, ležela připravená na nízkých vozech. Žebříky visely na vnější stěně žebříkového domu pod střešním přesahem nebo pod samostatným přístřeškem. V roce 1720 zde byly dva velké a dva střední žebříky. Hasičské nářadí se kromě toho uchovávalo i na různých jiných místech po celém městě a v předměstích, a to jak v soukromých domech, tak i ve veřejných budovách. „Žebříkové a hákové domy“ byly pravděpodobně postaveny na popud zastupitelstva. Jejich původní podoba se nedochovala. Současný stav je výsledkem rekonstrukcí po roce 1989.
Smolná kůlna (Pichschuppen)
Smolná kůlna byla původně bašta a byla součástí městských hradeb v Kamenz. A je jedním z mála dochovaných zbytků městského opevnění. Tato věž, ležící mezi tehdejšími městskými branami Pulsnitztor a Königsbrücktor a její dnešní podoba pochází z doby kolem roku 1600. Poté, co ztratila svoji původní obrannou funkci, sloužila tato bašta jako tzv. smolná kůlna, což znamená k vymazávání pivovarních sudů smolou. Sudy byly vymazávany smolou, aby byly nepropustné. V roce 1827 pronajalo město smolnou kůlnu komuně pivovarníků („Braucommun“). V roce 1919 bašta vyhořela. V roce 1957 byla smolná kůlna opravena a dostala novou střechu. Další opravy následovaly v roce 2004. Společně se sousední sladovnou (Malzhaus), dnešním sídlem stálé výstavy městských dějin, je smolná kůlna nejen jednou z nejstarších profáních budov v Kamenz, ale také pozoruhodným svědectvím o tradici vaření piva ve městě.
Zahrada Wilhelma Weiße (Villa Weiße)
V roce 1873 otevřel v ulici Königstraße, dnešní Poststraße, Wilhelm Weiße své zahradnictví („Kunst und Handelsgärtnerei“), ke kterému patřila i školka. W. Weiße vlastnil pozemky po obou stranách ulice (dnešní Poststraße), na místě, kde se dnes nachází veřejný park (Volkspark) a zahrada Willa Weiße. Pozemky původně nesloužily jako veřejné parky, ale jako část Weißeho podniku, ke kterému patřil jeho obytný dům (dnešní Villa Weiße), hospodářské budovy a skleník. Tyto ukázkové zahrady nevznikly z ekonomických, ale spíše z dekorativních důvodů, čím se záhy staly vyhledávanou památkou. W. Weiße sbíral exotické rostliny a různě experimentoval s jejich pěstováním. To vedlo k druhové různorodosti, která se částečně dochovala až dodnes. Po smrti Wilhelma Wieße byla zahrada ve vlastnictví potomků a od roku 1980 patřila městu. Po převratu byla navrácena dřívějším majitelům. Město však větší část těchto pozemků odkoupilo a začalo roku 1999 s jejich rozsáhlou rekonstrukcí. Bohužel se nepodařilo zachránit všechny původní budovy a ozdobné elementy, ale podařilo se zrekonstruovat zahradní pavilón a dům se studní. Tím nám park opět zprostředkovává dojem městské zahrady, i s jejím specificky zaměřeným využíváním, kolem roku 1900.
Andreasova studna (Andreasbrunnen)
„Dr. Andreas Günther, starosta města Kamenz, nechal na vlastní náklady a z lásky k svému otcovskému městu v roce 1570 postavit tuto studnu.“ Tak to stojí v latinském nápise na obrubě studny. Na konstrukci ze tří pískovcových toskánských sloupů, která připomíná šibenici, stojí socha Spravedlnosti (Justitia), která poukazuje na právo města vykonávat nejvyšší soud. Bylo běžné, že se na náměstí pronášel rozsudek a vykonával veřejný soud. Jedním z příkladů byla poprava Kaspara Dullicha, který byl roku 1655 odsouzen a poraven za čarodějnictví. Po tzv. Pönfallu v roce 1547 ztratila města tzv. Šestiměstí Horní Lužice (města Budyšín, Zhořelec, Kamenz, Lauban, Löbau a Žitava) všechna privilegia. Vedle práva volit vlastní radu, ztratila města také právo vykonávat nižší i nejvyšší soud. Český král Ferdinand I., mezitím také císař Svaté říše římské a národa německého, vrátil městům právo nejvyššího soudu teprve až roku 1562. Tři erby na okraji kašny poukazují nejen na to, že Kamenz patřil k Českému království a Svaté říši římské, ale symbolizují také zároveň vděčnost města králi a císaři. Stavitelem kašny byl nejspíše žák Christopha Walthera II.. Lemování kašny restauroval v roce 1952 drážďanský sochař Werner Hempel.
Radnice (Rathaus)
Současně se založením města na skalní plošině, byla kolem roku 1225 postavena i radnice. Radnice však nejspíš již roku 1275 shořela. První zmínka o radnici pochází z roku 1461. Tehdy stála radnice nejspíš na stejném místě jako dnes. Je pravděpodobné, že v roce 1508 vznikla nová stavba, která byla dokončena až teprve roku 1568. Radnice sloužila jako obchodní dům. Zde se nacházely kromě vinného sklepu s výčepem a radní váhy také pekařské lavice, kožešnické a ševcovské místnosti, které byly využívany měšťany ke shromáždění, oslavám nebo k divadelním představením, když se právě nekonal jarmark. Četné požáry a chybějící prostředky pro důležité opravy vedly k zániku tohoto skvostného domu. Poté co hrozilo zřícení budovy, se město rozhodlo na konci července 1842 stavbu zbourat a postavit novou. Stavbu nové radnice urychlil požár ze 4. srpna 1842. Novostavba byla postavena podle plánů žitavského stavebního ředitele Karla Augusta Schramma, jehož učitelem byl významný stavitel Karl Friedrich Schinkel. Tato neorenesanční symetrická stavba, navržená v italském obloukovém stylu, vznikala od dubna 1847 do srpna 1848. Při bombardování města na počátku roku 1945 byla, kromě jiného, poškozena i radnice. V únoru 1946 se začalo s jejími opravami. Poslední zásadní opravy a restaurování radnice proběhlo od srpna 1993 až do prosince 1994.
Masné krámy (Fleischbänke)
Společně se soukeníky, ševci a pekaři patřili řezníci mezi čtyři „velká“ řemesla, která významně ovlivňovala rozhodnutí městské rady, neboť se účastnili hlasování o důležitých rozhodnutích města. Počátky tohoto spolku sahají až do 14. století, což poukazuje na stáří řeznického řemesla v Kamenz. Řeznické trhy probíhaly na náměstí. Zde vlastnili řezníci, stejně tak jako jiní řemeslníci, lavice („Bänke“), na kterých nabízeli své zboží. První zmínka o řeznickém trhu pochází z listiny z roku 1248. První zprávy o masných krámech pochází z roku 1358. Nejpozději za vlády českého krále Vladislava II., který roku 1507 udělil městu právo pořádat každý čtvrtek masný trh, vzrostl význam tohoto řemesla. Zpočátku prodávali řezníci své zboží na jednoduchých dřevěných lavicích, ale brzy vznikla potřeba prodávat zboží pod přístřeším. Masné krámy existovali podle dokladů až do 18. století, avšak v roce 1842 je zničil požár. Nová stavba pro masné krámy měla vzniknout na Topfmarkt. S tím ale nesouhlasil cech a předložil protinávrh, který byl po bouřlivé debatě přijat a masné krámy dostaly svou dnešní podobu.
Lessingův památník (Lessinggedenkstätte)
V první polovině 16. století (nejspíš v roce 1542) dalo město Kamenz na tomto místě postavit školu. Poté, co byl rozpuštěn františkánský klášter a do budov bývalého konventu se nastěhovala obecní latinská škola, stála tato budova mezi Anger a bývalou Farní uličkou (Pfarrgasse) od roku 1570 prázdná. Nejpozději roku 1580 v domě začali bydlet duchovní z Kamenz a vzniklo zde arciděkanství. V letech 1718- 1733 zde žil, poté co byl zvolen do úřadu na místo prvního kaztele a učitele náboženství, Johann Gottfried Lessing. V roce 1733 obdržel titul Pastor Primarius. V roce 1725 se oženil s Justinou Salome Feller, dcerou tehdejšího 1. pastora (Pastor Primarius), která v arciděkanském domě přivedla v roce 1729 na svět Gottholda Ephraima Lessinga. Lessing zde žil do svých pěti let. Během městského požáru v roce 1842 byl jeho rodný dům zničen. Ještě ve stejném roce se pomocný spolek (Hilfsverein) rozhodl na místě domu vybudovat památník. V roce 1851 následovala výzva k založení památníku a jako další krok následovalo roku 1855 zakoupení pozemeku. Od roku 1863 se na tomto místě nachází Lessingův památník. Poslední úprava vznikla v roce 2000.
Lessingův dům (Lessinghaus)
V roce 1929 se konaly v celém Německu slavnosti ke 200. narození významného německého vzdělance Gottholda Ephraima Lessinga, a protože se jich chtělo zůčastnit i město Kamenz, byla roku 1928 vypsána soutěž na zřízení Lessingova domu. Kromě Lessingova muzea, měla být součástí budovy také knihovna. Soutěž vyhráli bratři Ernst Leopold a Edmund Walter Kießling z Kötzschenbroda. Základní kámen stavby byl položen 22. ledna 1929 – v den Lessingových 200. narozenin.
1. června 1931 – ke 150. výročí od Lessingovi smrti – se konalo slavnostní otevření. Již tehdy se prokázalo, že stavba není dostatečně velká na to, aby pojmula všechny původně plánovaná zařízení. Pro nedostatek místa nebylo možné do muzea instalovat výstavu o dějinách města. Lessingovo muzeum bylo otevřeno v roce 1931. Nové sídlo v Lessingově domě měl též městský archiv, ten se ale již po roce 1950, kvůli nedostatku prostoru, přestěhoval zpátky na radnici. Lessingovo muzeum, které dnes patří k významným a kulturním památným místům národního významu, prezentuje život a dílo tohoto velkého syna města. Areál Lessingova muzea doplňuje Röhrmeisterhaus, básníkova busta od Hermanna Knaura, stejně tak jako Lessing-Stelle a sousoší s bajkami od Johannese a Evy Peschel ve Vollkspark (Národní park).
Schillerova promenáda (Schillerpromenade)
Na počátku 19. století ztratilo městské opevnění svůj vojenský, ale také celní význam. V roce 1831 se město rozhodlo městské opevnění zbořit a zasypat i příkopy a parkány před městkými hradbami. Z plochy mezi městskými branami Pulsnitzer a Königsbrücker Tor měla vzniknout zahrada. Ještě v 30. letech se začalo s bořením hradeb. Z bývalého městského opevnění zůstala stát pouze věž u bývalé městské brány (Pulsnitztor) a bašta vedle sladovny (Malzhaus), neboť pro ně město našlo nové využití. Na místě valů vznikla cesta, tzv. promenáda na hrázi (Dammpromenade), která byla osázená stromy. Tři rybníky, které se zde původně nacházely a sloužily k hašení ohně, zůstaly zachovány a byly rozšířeny. Díky lavičkám se promenáda stala oblíbeným místem k odpočinku. V polovině 19. století se začaly rybníky postupně zasypávat. Důvodem byla stavba železnice. Zasypavání skončilo v roce 1903. V následujícím roce se začalo s plánováním cest a výsadbou rostlin v celém areálu. V centru promenády byl v roce 1904 postaven bazén s fontánou, který byl darem městské rady a čestného občana Oskara Müllera. 9. května 1905 oznámil starosta města Dr. Feig, že se městská rada rozhodla, k výročí 100 let od smrti Fridricha Schillera, pojmenovat nově vzniklou promenádu na „Schillerpromenade”.
Červená věž (Roter Turm)
Takzvaná Červená věž byla částí Pulsnitzské brány (Pulsnitzer Tor) postavené v 16. století a tudíž byla zároveň začleněná do městského opevnění. Ve vážném případě se mohli obránci ve věži rozmístit na čtyřech patrech. V 17. století sloužila Červená věž jako „čestné“ vězení (zloději a „šelmy“ byli vězněni na jiném místě). Prominentním vězněm byl Caspar Dulich. V roce 1835 byly všechny tři městské brány zbourány a tím i brána Pulsnitzská. Jen Červená věž zůstala zachována. Během požáru v 60. letech 19. století ztratila věž svou jehlanovou (stanovou) střechu a obdržela nynější střešní nástavbu. V roce 1897 byla věž nově omítnuta. První rekonstrukce se jí dostalo v roce 1991, kdy byla věž zpřístupněna návštěvníkům. V souvislosti se zbouráním bývalé soukenické továrny v roce 2003 zůstala věž stát samostatně a také její fasáda byla obnovena.
Pekařský rybník (Bäckerteich)
Pekařské řemeslo patří vedle řemesla soukeníků, ševců a řezníků k jednomu ze čtyř „velkých řemesel“ města Kamenz. Jelikož mělo každé řemeslo v radě svého zástupce („Vorrath“), který se se svým hlasem podílel na rozhodnutích městské rady, dosáhlo pekařské řemeslo významného hospodářského rozmachu.
Ze zápisů pekařského cechu vyplývá, že při městském požáru v roce 1707 zanikly veškeré písemné dokumenty pekařského cechu, a proto z doby před touto katastrofou neexistují téměř žádné informace. V roce 1514 zakoupili soukeníci z Kamenz rybník u Budyšínského Chausee. Nejspíš současně s nimi získali i pekaři rybník, který se nacházel v Herrentallu východně od Reinhardsbergu, a který jim sloužil jako druhotný zdroj příjmů.
Rybník zůstal ve vlastnictví cechu pravděpodobně až do roku 1861. Pekařský rybník byl velmi oblíbeným výletním místem obyvatel z Kamenz. Během třešňové sklizně, která probíhala v červnu, se u pekařského rybníku konala až do 20. století tzv. Třešňová slavnost, při níž se střílelo na terč (Scheibenschießen).
Via Sacra-Dvě města jedna cesta (Via Sacra-zwei Städte ein Weg)
V letech 2011/2012 proběhl mezi partnerskými městy Kamenz a Karpacz (PL) Evropský projekt „Via Sacra – Dvě města jedna cesta“ / „Via Sacra – Dwa miasta jedna droga“. Účelem projektu bylo posílit polsko-německý pohraniční region. Projekt probíhal ve smyslu „Via Sacra“, jedné z nejvýznamnější turistických cest v pohraničním trojmezí Německa, Polska a Česka. Cílem projektu bylo posílení významu měst Karpacz a Kamenz na Via Sacra a vytvoření vnitřních turistických tras, které zpřístupní jednotlivá sakrální města a umělecká díla veřejnosti.
Tento pojekt byl součástí kooperativního programu pro přeshraniční sasko-polskou spolupráci v letech 2007-2013 a byl financován z Evropského fondu pro regionální rozvoj (Europäischer Fond für regionale Entwicklung -EFRE).
Klášterní kostel sv. Anny a Sakrální muzeum (Klosterkirche und Sakralmuseum St. Annen
Klášter františkánu-observantů byl v Kamenz založen českým a uherským králem Vladislavem II. Jagellonským. Základní kámen byl položen roku 1493. Nápis na triumfálním oblouků kostela svědčí o dokončení stavebních prací v roce 1512. Již v roce 1565 byl klášter v rámci postupující reformace v Horní Lužici zrušen a přešel na město.
Kostel Sv. Anny je pozdně gotická, trojlodní halová stavba. Za pozornost stojí především pět pozdně gotických oltářů, které pocházejí, stejně tak jako nástěnná malba nacházející se v chóru kostela, tzv. Nebeská louka (Himmelswiese) a vyobrazení sv. Anny Samotřetí na triumfálním oblouku, z doby vzniku kostela. Po městském požáru v roce 1842 byl kostel upraven a zrekonstruován podle požadavků tehdejší doby. Na jížní stěně byla vestavěna velká okna a na východě vznikl nový štít kostela. V roce 1849/50 obdržel kostel varhany od Johanna Gottloba Mendeho.
V letech 1565-1926 se v klášterním kostele konaly bohoslužby protestantských Srbů z Kamenz a jeho okolí, a proto se kostelu také říkalo Wendský kostel. Po roce 1990 byl kostel během několika etap rozsáhle opraven. V kostele, i když je kostel stále vysvěcený a vlastníkem zůstává evangelicko-luteránská církevní obec Kamenz, se nachází od roku 2011 Sakrální muzeum.
Farní dům evangelicko-luteránské církve (Pfarrhaus)
Nynější farní dům byl postaven po městském požáru v roce 1842 slavným stavitelem z Žitavy, Carlem Augustem Schrammem, který je známý stavbami radnic v Žitavě a Kamenz. Mimo jiné je též autorem četných školních a církevních staveb. Schramm byl významným architektem a stavebním úředníkem, který měl velmi blízko ke Karlu Friedrichovi Schinkelovi, a kterého poznal v Berlíně již jako student. Vedle toho byl jedním z vedoucích zástupců saské Stavební řemeslnické školy (Baugewerkeschule). Pozoruhodné je jeho čisté, zrcadlovitě členěné průčelí s risalitem na střední části (Mittelrisalit). V této budově, postavené v klasicistickém stylu, je dnes umístěna fara a služební byty evangelicko-luteránské církve Kamenz.
Hřbitovní kostel (Pfarrfriedhof)
Hřbitov, ležíci při hlavním kostele St. Marien, byl založen pravděpodobně již ve 13. století. První zmínky pocházejí ale až z roku 1472. V roce 1542 vznikla nynější ulička Lessinggäßchen, čímž se zmenšil areál hřbitova. Nejstarší dochované náhrobky pocházejí z 16. století. Hranice hřbitova tvoří na třech stranách stará městská hradba. Na hřbitov se dostaneme vstupním hřbitovním portálem, který pochází z 2. pol. 16. století a leží na straně ve směru do města. Procházka po hřbitově nás vede kolem četných umělecky hodnotných náhrobků, které pocházejících převážně ze 17. až 19. století. Na jížním kraji hřbitova vznikl v roce 1478 tzv. diakonát, nebo-li obydlí pro pomocné duchovní, a které bylo později rozšířeno na farní dům.
Mnich (Mönch)
Pozoruhodností na tomto domě je náhrobní deska, která je do něj zazděná a která zobrazuje roku 1504 zasnulého Hanse Wagnera. Kdy a proč byla deska na dům připevněna, není známo. Nejspíš pochází z kostela sv. Anny. Jisté je pouze to, že se zde nacházela již v roce 1797. Lidově se tomuto domu kvůli této náhrobní desce říká „mnich“ (Mönch). Ve skutečnosti nebyl Hans Wagner, jak se mnozí domnívají, mnich. Domnělá mnišská kápě je roucho bohatého měšťana. Náhrobní deska z pískovce nese následující nápis: Nac / h cris / ti vunsers herren geburth 1.5. und iiii / iore / ist gestorbe han Wagener de got genode. Vyobrazený Hans Wagner drží v pravé ruce štít, jež má ve znaku kolo a v levé ruce růženec. Legenda vypráví, že když se mělo v Kamenz přihodit nějaké neštěstí, začal se „Mönch“ pokaždé na náhrobku třást a klepat a nakonec sestoupil dolů a chodil po školním nádvoří u klášterního kostela. Kdysi chtěl někdo tento náhrobek z domu odstranit, ale poté, co se mnich rozzlobeně procházel po městě, si to město nakonec rozmyslelo a od tohoto záměru raději upustilo.
Bönischovo mauzoleum (Böhnisch-Mausoleum)
25. července 1831 zemřel ve svých 54 letech doktor Johann Gottfried Bönisch. Podle svého přání byl pohřben na pozemku s domem nadace Milosrdenství (Barmherzigkeitsstift). Böhnisch se narodil 7. června 1777 v Pomßen u Lipska a dětsví prožil v Löbau. Nejprve se učil lečitelství ran a byl lékařem v lazaretě u rakouské armády. Studium medicíny absolvoval ve Würzburgu a Drážďanech a nakonec promoval ve Wittenbergu. Jako Medicus practicus a porodník se usadil v Bischofswerdě. V roce 1813 tam přišel při požáru o veškerý svůj majetek. Poté se přestěhoval se svou rodinou a úplně bez prostředků do města Kamenz, neboť jej městká rada povolala jako městského lékaře. Jeho velkým přáním bylo, ve městě zřídit nemocnici pro chudé. Tím pro něj začal několikaletý bojoval o její zřízení za pomoci veřejných sbírek. Slavnostní otevření jedné z prvních nemocnic v Sasku, tzv. Barmherzigkeitstift, se uskutečnilo 3. ledna 1826. Uprostřed parku své nadace si dal nakonec Johann Gottfried Bönisch postavit Mauzoleum ve formě řeckého chrámu, které se stalo místem jeho posledního odpočinku.
Mnišská zeď (Mönchsmauer)
Radní města Kamenz přidělili františkánům-observantům na stavbu jejich kláštera pozemek mimo město. V roce 1507 postavili mniši tzv. Mnišskou zeď, která propojovala staré hradby. Díky tomu stál konečně klášter uvnitř měského obranného systému. Stará a nová městská hradba byla opatřena zastřešeným ochozem. Město podpořilo stavbu zdi tím, že mnichům poskytlo polovinu potřebného vápna do malty, šest stavebních pomocníků a jeden vůz s nářadím na přepravu kamenů. Kromě jiného bylo mnichům umožněno čerpat cihlářskou hlínu z městského hliniště. Ve 20. letech 19. století se městská hradba nacházela v dezolátním stavu, a proto byla její větší část od roku 1833 postupně rozebrána. K dalšímu rušení hradby došlo po městském požáru v roce 1842. Dodnes se nám dochovaly jen Červená věž, která byla součástí Pulsnitzské brány (Pulsnitztor), Smolná kůlna (Piechschuppen), zbytky mnišské hradby a několik málo částí hradby na soukromých pozemcích.
Sladovna (Malzhaus)
Budova sladovny vznikla pravděpodobně v 17. století na základech dvou předchozích staveb a nahradila několik menších městských sladoven. Důvod k tomu nebyl jen hospodářský, ale spíše snaha snížit nebezpečí vzniku požárů, neboť během vaření a také k sušení bylo zapotřebí ohně. Sladovna patřila mezi nejstarší světské stavby města Kamenz. V provozu byla ještě v 30. letech 20. století. od roku 2004 v budově sídlí oddělení městských dějin sbírek města Kamenz.
Ve sladovně se zpracovávalo obilí na slad. Nejprve se sladové obilí vyčistilo, roztřídilo a dalo naklíčit. Vzniklý zelený slad se dál sušil v tzv. pražírně. Pivovary jsou největšími odběrateli sladu. I v Kamenz má vaření piva dlouhou tradici. Z kronik se dovídáme, že již v roce 1529 uvařili Kamenzští hrdých 2330 sudů piva. K tomu bylo použito 8514 svazků obilí. Právo vařit obilí bylo původně spojené s vlastnictvím domu. V 80. letech 17. století se nacházelo uvnitř hradeb 232 obytných domů a 201 jich vlastnilo právo vařit pivo.
Františkánský klášter (Franziskanerkloster)
Na místě dnešních městských informací se nacházela od roku 1493 křížová chodba františkánského kláštera observantů. Jeho rozlohu lze rozpoznat z rozvržení náměstí. Do roku 1565 zde žili v dvoupatrových budovách, které tvořily křížovou chodbu, mniši františkánů. Zde se nacházelo refektorium (jídelna), cely mnichů, kapitulní síň (místo setkání konventu) a knihovna. Po zrušení kláštera a předání klášterních budov do vlastnictví města, zde vznikla latinská a obecná škola. Jejím nejznámnějším žákem byl Gotthold Ephraim Lessing (1729- 1781). Poslední největší městský požár z roku 1842 poškodil kromě kostela všechny budovy do takové míry, že se městská rada rozhodla všechny budovy úplně odstranit. Jen pár metrů opodál, na místě bývalé klášterní zahrady, vznikla nová škola.
Klášterní brána (Klostertor)
Klášter Observantů byl zřízen za hradbami města. Jelikož mniši neměli vlastní přístup do města („einer Gaßen aus dem Closter in die Stadt bedörffen“), koupili za tímto účelem dům Paula Heficha, který ležel těsně u městských hradeb a prorazili na tomto místě městskou hradbu, aby si tak vytvořili vlastní přístup k městu. Po zrušení kláštera v roce 1565 procházeli brzy klášterní bránou žáci Lycea, které se nastěhovalo do bývalých klášterních budov. I Gotthold Ephraim Lessing tudy procházel, když navštěvoval lyceum. V roce 1770 byla brána přestavěna v barokní obytný dům. V květnu 1796 získal pozemek starosta Wilhelm Gottfried Brescius. V roce 1810 vznikl balkón, do jehož železného zábradlí je zapracovano písmeno „B“ upomínající na Willhelma Gottfrieda Brecia. Kolem roku 1842 se nacházely ve městě jen tři domy s balkónem. Balkóny byly luxus a svědčí o tom, že v Kamenz žilo v této době málo zámožných obyvatel.
Kostel katechetů (Katechismuskirche)
Kostel katechetů byl součástí středověkého opevnění města. Kostel dala pravděpodobně postavit v roce 1357 královna vdova Kunhůta. Kostel měl několik poschodí, na kterých se mohli rozestavět střelci, což dokládá jeho obrannou funkci. Od počátku reformace až do roku 1556 se zde konaly bohoslužby protestantských (tzv. vendských) Srbů. Po městském požár z roku 1707 byl kostel silně poškozen a jeho opravy trvaly až do roku 1724. Vybavení interiéru a jeho malby pochází z tohoto období. Od této doby se zde setkávala mládež k výuce evangelického náboženství, díky čemu získal kostel svůj dnešní název (Katechismuskirche). Jako první učitel zde působil otec Gottholda Ephraima Lessinga. V letech 1999 a 2000 byl kostel za podpory obyvatel a místních firem opraven.
Kostel St. Marien (Hauptkirche St. Marien)
Kostel St. Marien se vyzdvíhá na nejvyšším místě města a je vidět již z dálky. Chrám, pocházející z doby kolem roku 1400, byl postaven z místní žuly a nahradil předchozí stavbu ze 13. století. Tento čtyřlodní halový kostel patří díky svému bohatému a po staletí nezměněnému inventáři a jeho výtečné pozdně gotické architektuře k nejdůležitějším sakrálním stavbám v Sasku. V roce 1527 se zde poprvé kázalo evangelicky. A 200 let poté, se zde v roce 1729 konal křest básníka Gottholda Ephraima Lessinga. Za povšimnutí zde stojí především dva dobře dochované gotické oltáře: Michaelsaltar (1498) a Marienaltar (1520). Další pozoruhodností je skupina Ukřižování z první poloviny 15. století, kazatelna od místního umělce Andrease Dreßlera (1564) a měděný lustr z roku 1648. V oltářní předsíni se nacházejí náhrobky rodičů a prarodičů Gottholda Ephraima Lessinga. Lessingův otec působil ve zdejším kostele jako kazatel. Varhany pochází z roku 1891 a vyrobila je firma Walcker.
Kostel sv. Judoka (St.-Just-Kirche)
V ulici vedoucí na Königsbrück se nachází kostel zasvěcený sv. Joštovi (sv. Joduk nebo také Judok). Stavba, jejíž historie sahá až do roku 1377 a možná i do 13. století, byla původně poutnickou kaplí na Via Regia. Později chrám získal funkci pohřebního a zimního kostela.
Tento jednolodní pozdně gotický chrám je známý především díky jeho chórové malířské výzdobě z počátku 15. století, která vyobrazuje scény z Mariina života a Utrpení Krista. Tyto nástěnné malby patří k nejvýznamnějším dílům výtvarného umění 14. a 15. století v Lužici. Vnitřnímu prostoru chrámu dominuje pozdně gotický oltář s Korunováním Panny Marie (Marienkrönungsaltar). Stejně pozoruhodné je také sousoší Ukřižování v triumpfálním oblouku, které pochází ze stejné doby. Vitríny s ostatky zesnulých na stěnách chrámové lodě jsou pozůstatky kultury vzpomínání z 18./19. století. Ve vitrínách se nacházejí pohřební ozdoby, především pohřební korunky svobodných zesnulých.
Farní kostel sv. Marie Magdalény (Pfarrkirche St. Maria Magdalena)
Katolický kostel sv. Magdalény se nachází v centru bývalé vesnice Spittel, která je od roku 1902 součástí města Kamenz. Jméno Spittel, užívané nejpozději od roku 1400, dokládá existenci tamního špitálu. Nynější kostel sv. Magdalény vznikl nejspíše na místě tehdejší špitální kaple. Datum jejího vzniku je neznámý. Špitál byl v provozu do poloviny 13. století. Se špitálem také souvisí počátky založení cisterciátského kláštera St. Marienstern, který v roce 1248 založila rodina Pánů z Kamenz. V 80. letech 13. století se řeholnice přestěhovaly do kláštera St. Marienstern v dnešním Panschwitz-Kuckau. Krátce poté došlo k založení nového špitálu, jehož existence je doložitelná až do 16. století. Později zde vznikl hospodářský dvůr, který patřil klášteru St. Marienstern. Do roku 1842 tvořil vesnici Spittel klášter, špitální mlýn, kaple sv. Marie-Magdalény a malé roztroušené osídlení. V roce 1842 zničil městský požár v Kamenz i vesnici Spittel a její kapli. Nová kaple byla postavená na žádost kláštera St. Marienstern podle starší předlohy. Vysvěcená byla v červenci roku 1844. Po roce 1851 přibyla kostelní věž. V roce 1869 vznikla katolická fara a od roku 1871 měla farnost i vlastního kněze.